Apne Hathon Ki Lakiron Men Saja Le Mujh Ko | Poetry Junction

  • 4 years ago
Recitation of poetry is deeply regarded for expressing your true feelings. It has been observed that poets in the past used to say poetry that depicts the social, cultural surroundings of their era.The poets used poetry as a weapon to put their thoughts forward for the readers. The poets are known for reviving romance, culture, social & political issues in the form of poetry collections. Depiction of true feelings and sentiments gave life to poetry.
اپنے ہاتھوں کی لکیروں میں سجا لے مجھ کو

میں ہوں تیرا تو نصیب اپنا بنا لے مجھ کو



میں جو کانٹا ہوں تو چل مجھ سے بچا کر دامن

میں ہوں گر پھول تو جوڑے میں سجا لے مجھ کو



ترک الفت کی قسم بھی کوئی ہوتی ہے قسم

تو کبھی یاد تو کر بھولنے والے مجھ کو



مجھ سے تو پوچھنے آیا ہے وفا کے معنی

یہ تری سادہ دلی مار نہ ڈالے مجھ کو



میں سمندر بھی ہوں موتی بھی ہوں غوطہ زن بھی

کوئی بھی نام مرا لے کے بلا لے مجھ کو



تو نے دیکھا نہیں آئینے سے آگے کچھ بھی

خود پرستی میں کہیں تو نہ گنوا لے مجھ کو



باندھ کر سنگ وفا کر دیا تو نے غرقاب

کون ایسا ہے جو اب ڈھونڈ نکالے مجھ کو



خود کو میں بانٹ نہ ڈالوں کہیں دامن دامن

کر دیا تو نے اگر میرے حوالے مجھ کو



میں کھلے در کے کسی گھر کا ہوں ساماں پیارے

تو دبے پاؤں کبھی آ کے چرا لے مجھ کو



کل کی بات اور ہے میں اب سا رہوں یا نہ رہوں

جتنا جی چاہے ترا آج ستا لے مجھ کو



بادہ پھر بادہ ہے میں زہر بھی پی جاؤں قتیلؔ

شرط یہ ہے کوئی بانہوں میں سنبھالے مجھ کو

apne hāthoñ kī lakīroñ meñ sajā le mujh ko

maiñ huuñ terā tū nasīb apnā banā le mujh ko



maiñ jo kāñTā huuñ to chal mujh se bachā kar dāman

maiñ huuñ gar phuul to juuḌe meñ sajā le mujh ko



tark-e-ulfat kī qasam bhī koī hotī hai qasam

tū kabhī yaad to kar bhūlne vaale mujh ko



mujh se tū pūchhne aayā hai vafā ke ma.anī

ye tirī sāda-dilī maar na Daale mujh ko



maiñ samundar bhī huuñ motī bhī huuñ ġhota-zan bhī

koī bhī naam mirā le ke bulā le mujh ko



tū ne dekhā nahīñ ā.īne se aage kuchh bhī

ḳhud-parastī meñ kahīñ tū na gañvā le mujh ko



bāñdh kar sañg-e-vafā kar diyā tū ne ġharqāb

kaun aisā hai jo ab DhūñDh nikāle mujh ko



ḳhud ko maiñ baañT na Dālūñ kahīñ dāman dāman

kar diyā tū ne agar mere havāle mujh ko



maiñ khule dar ke kisī ghar kā huuñ sāmāñ pyāre

tū dabe-pāñv kabhī aa ke churā le mujh ko



kal kī baat aur hai maiñ ab sā rahūñ yā na rahūñ

jitnā jī chāhe tirā aaj satā le mujh ko



baada phir baada hai maiñ zahr bhī pī jā.ūñ 'qatīl'

shart ye hai koī bāñhoñ meñ sambhāle mujh ko

अपने हाथों की लकीरों में सजा ले मुझ को

मैं हूँ तेरा तू नसीब अपना बना ले मुझ को



मैं जो काँटा हूँ तो चल मुझ से बचा कर दामन

मैं हूँ गर फूल तो जूड़े में सजा ले मुझ को



तर्क-ए-उल्फ़त की क़सम भी कोई होती है क़सम

तू कभी याद तो कर भूलने वाले मुझ को



मुझ से तू पूछने आया है वफ़ा के मा'नी

ये तिरी सादा-दिली मार न डाले मुझ को



मैं समुंदर भी हूँ मोती भी हूँ ग़ोता-ज़न भी

कोई भी नाम मिरा ले के बुला ले मुझ को



तू ने देखा नहीं आईने से आगे कुछ भी

ख़ुद-परस्ती में कहीं तू न गँवा ले मुझ को



बाँध कर संग-ए-वफ़ा कर दिया तू ने ग़र्क़ाब

कौन ऐसा है जो अब ढूँढ निकाल

Recommended